Jan Kozák (* 21. květen 1951, Praha)
Po studiu na gymnáziu vystudoval na FFUK obor archívnictví-dějepis. Kromě studia medievalistiky se také 3 roky věnoval na katedře dějin starého Předního Východu klínopisu (babylonštině, asyrštině a sumerštině) a poznávání starověkých kultur.
Po ukončení 5. ročníku se během dokončování diplomové práce dostal svou výzvou na obranu práv nečlenů SSM na fakultě do konfliktu s normalizačním vedením FF a byl za „neoprávněné svolání schůze“ poškozovaných nečlenů SSM vyloučen z fakulty a zbaven tak možnosti zakončit svá studia státní zkouškou z diplomového předmětu. Zároveň byl obvodním soudem pro Prahu 1 odsouzen k 9 měsícům vězení s podmínečnou lhůtou dvou let.
Jako nepřítel normalizačního režimu byl zbaven i vojenské hodnosti, nabyté dvouletým navštěvováním vojenské katedry, a poslán jako vojín na dvouletou vojenskou službu. Zde pod přísným dohledem vojenské kontrašpionáže byl několikrát vězněn ve vojenském vězení v sídle posádky Žatec a posléze mu byl na žádost vedení vojenského útvaru v Žatci proměněn podmíněný trest na nepodmíněný. Trest vykonával v NVÚ Dříň u Kladna.
Po návratu z výkonu trestu (1977) se marně ucházel u řady firem o jakékoliv pracovní zařazení – byl nepohodlný i dokonce jako závozník u firmy Ovoce zelenina. V hysterii rozpoutané tehdejšími komunistickými sdělovacími prostředky ohledně Charty 77 se ho bál jakýkoliv vedoucí personálního oddělení přijmout. Jedinou možností obživy se mu proto stalo mytí schodů v činžovních domech. Tuto práci vykonával 5 let a teprve potom mohl nastoupit jako lektor němčiny a latiny v Kulturním domě Na Blatinách v Praze 6.
Po změně režimu v roce 1989 byl plně rehabilitován a mohl dokončit svá studia. Jeho vědecký zájem se již řadu let orientoval na studium východních duchovních škol, především na buddhismus, indickou džňána-márgu, studium sanskrtu a antické gnoze. Výsledkem tohoto zájmu bylo založení vlastního nakladatelství Bibliotheca gnostica, kde od té doby až do současnosti publikuje výsledky své badatelské a překladatelské činnosti. První knihou jeho Bibliotheky bylo vydání nejstarších Buddhových rozprav podle vynikajícího německého překladu K.O. Neumanna.
Díky svým znalostem orientálních duchovních škol mohl detailním srovnáváním textu Nového zákona s nově objevenými gnostickými texty z Nag Hammadí dospět k poznání o pravém způsobu vzniku evropského biblického křesťanství. Komparativní metodou dokázal ve své knize „Evangelium neznámého boha“ (1994) prioritu textu gnostického Tomášova evangelia před texty synoptickými evangelií NZ.
Rozpoznáním židovských interpolací v gnostických textech (především v Hippolytově spisu Vymítání všeho kacířstva) dokázal také nalézt skutečného autora výroků, připisovaných v Bibli nápodobou gnostického učení fiktivně vytvořené postavě židovského „Ježíše Krista“. Objevil a popsal metodu „camery obscury“, kterou se západní tradice zmocňovala východního duchovního dědictví. Tím ukázal cestu, jak se osvobodit z hlubokého omylu, do kterého byl evropský člověk uvržen prostřednictvím domnělých „svatých“ textů Bible a otevřel tak novou cestu poznání. Pochopením indické védské tradice ozřejmil a vysvětlil pravý smysl a cíl árijské duchovní školy a rehabilitoval tak starou indoevropskou filosofii.
V rychlém sledu za sebou vycházely pak v jeho nakladatelství Bibliotheca gnostica knihy, které otvírají českému čtenáři dveře k jeho skutečným duchovním kořenům. Po přeložení základních súter buddhistického pálijského kánonu (21 řečí askety Gótama zvaného Buddha – 1993) následovaly četné překlady z gnostických textů (Evangelium „neznámého“ boha – 1994, Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu – 1995, Příběh o povstání hada – 1996), qumránských svitků a latinských spisů raných křesťanů (především Hippolytus: Vymítání všeho kacířstva – 1998). V roce 2001 vyšla ve světle nového poznání i souborná učebnice nově interpretovaných dějin náboženství „Kořeny indoevropské duchovní tradice“.
Od roku 1993 studuje sanskrt a připravuje k vydání poklady sanskrtské vzdělanosti. V jeho prvopřekladu ze sanskrtu vyšlo v Bibliothece Ašvaghóšovo dílo „Buddhačaritam“ – nejznámější a nejrozšířenější legenda o Buddhově životě, a také rozsáhlý „Manuův zákoník“, který určoval po tisíciletí společenský řád společnosti nejenom u Indoevropanů („Árijců“), ale u mnoha dalších národů.
V roce 2000 zakládá „Prokopskou školu indoevropské duchovní tradice“, v rámci které pořádá výuku sanskrtu a kde se až po dnes již velké množství posluchačů živě seznamovalo a seznamuje s novým paradigmatem, který bude postupně nahrazovat ideologii židokřesťanství.
Od roku 2000 také přednáší jak v Praze, tak na pozvání po Čechách a na Moravě o podstatě indoevropské duchovní tradice a o novém osvobozeném pohledu na svět, který tato škola pro českého čtenáře přináší.
V současnosti připravuje k vydání nový gnosticky komentovaný překlad sanskrtského textu Bhagavadgíty.
